historie

Tenisový klub Michle - Pod Stárkou. Historie tenisu v dolní Michli.

Historie tenisu začala vlastně v nedaleké Jezerce, kde se začalo hrát už za 1. republiky tam, kde je dnes dětské hřiště v dolní části parku. Po 2. světové válce byly postaveny tenisové kurty na bývalém sportovním cvičišti v ulici Pod Stárkou, kousek od Michelské sokolovny a tak se tenisti přestěhovali sem. Byla to typická pražská periferie, kde končila městská zástavba a začínaly různé dílny a opravny skryté za dřevěnými ohradami. Do této kulisy jako vystřižené z obrazů Kamila Lhotáka se antukové kurty náramně hodily. Kurty měly zázemí v provizorní stavbě, která předtím sloužila jako tělocvična Křesťanského sportovního spolku Orel. Tenisový areál měl nejdřív 4 tenisové dvorce a dvě škvárová hřiště, kde se hrál později volejbal. V 50. Letech byl násilně zrušen Sokol a vznikla uměle vytvořená Tělovýchovná jednota Montáže Praha, ve které byly zastoupeny nejrůznější sporty včetně tenisového oddílu. Tenisté zde měli docela výrazné zastoupení, neboť dlouholetým předsedou celé jednoty byl Antonín Hrášek, který patřil ke generaci zakladatelů a všestranných sportsmenů. Tato generace již bohužel odešla na věčnost a tak se z éry jejich tenisového mládí mnoho vzpomínek nedochovalo.

Koncem 60. Let se i ve sportu projevila větší svoboda a otevřenost. Tenis se díky velkým úspěchům Jana Kodeše a dalších reprezentantů stává velmi populární. Tehdy kurty Pod Stárkou zažívají velký nárůst hráčů. Přichází sem jak řada dospělých, tak i žáků a dorostenců. Nutno podotknout, že to skoro všichni byli víceméně nadšení samouci a začátečníci. V této době měl oddíl kolem 90 ti členů. Podmínky byly sice tehdy skromné, ale život na kurtech byl pestrý. Mnozí nadšenci zde byli skoro každý den. K nezapomenutelným atrakcím patřilo třeba sprchování. Jakási polní umývárna totiž byla vzadu za šatnami, kde byly litinové žlaby a u nich za dřevěnou zástěnou sprcha s ledovou vodou. Záchod myslím nebyl žádný a tak se chodilo do lesa. V přední části, kde jsou dnes pánské šatny bydlela paní Forejtová se svým nezvedeným synem Lojzou. Byt v naší nouzové stavbě dostali asi přidělený a tak nějak patřili ke kurtům, i když s klubem vlastně neměli nic společného.

Kolem roku 1968 jsme objevili zastrčené kurty i my kluci z Nuslí a Michle. Tenis nás naprosto uchvátil. Sehnali jsme si staré dřevěné rakety po rodičích a v Nubě nebo dokonce až v Domě sportu v Jungmannově ulici zakoupili sadu míčů značky Optimit za 30 Kč. Tenisáky byli v bílé papírové krabici, v níž byl každý z šesti krásně bílých míčků zabalen zvlášť do tenkého papíru. Tehdy se kurt smělo jen v bílém a tak jsme si museli pořídit bílé šortky, triko a plátěné tenisky. Hned po škole jsme vyrazili. Nejdřív jsme se rozpinkali na prkenné zdi, která stála hned před šatnami a pak šli na kurt. Směli jsme jen na zadní kurt č. 4, ale zato jsme tam mohli být často celé odpoledne. Nikdo nám ovšem neporadil jak se má hrát forehand nebo backhand, všechno jsme se proto snažili odkoukat od starých playerů. Vedle nás totiž skoro každý den bojovali a vztekali se místní hvězdy. Nejvýraznější byl asi již zmíněný Tonda Hrášek, který byl velký "srdcař"až tak, že když prohrával, jeho raketa nejednou letěla až za plot do lesa a jeho nadávky soupeřům byly slyšet snad až na Synkáči. Často jsme nějakou tu nadávku pak od něj schytali i my kluci. Snad proto si pro něj občas přišla panička s foxteriérem Terrynkou a byl klid. Zajímavé bylo, že tento cholerik byl vynikající pianista a z voleje zahrál na staré pianino, které bylo v klubovně, jakoukoliv píseň včetně oblíbených operetních kousků. Jeho největším soupeřem, ale i parťákem do čtyřhry byl "Bonza" Vostřák - na místní poměry nejlepší tenista. Ve čtyřhře proti nim nastupoval nejčastěji JUDr. Pelikán zvaný "Peligo". Ten byl pověstný po celé Praze svými stratosférami, což byly jeho dokonalé loby, kterými vracel skoro každý míč a většinou tak dokonale otrávil a zdeptal soupeře. S "Peligem" hrál debla obvykle Jirka Hrdoun alias "Čurda". Ten zase vynikal svým drtivým a nechytatelným forehandem. Za Čurdu občas zaskakoval "Kraťas" čili Jarda Krátký. Po hře se tato parta přesunula do klubovny, kde se dorazili v mariáši. V této sestavě pánové hráli 3. Třídu pražské tenisové soutěže.

Naše klukovská generace tehdy na začátku 70. let také začala hrát závodně, nejdřív jako starší žáci a potom jako dorost. To už jsme měli většinou rakety Dunlop Maxplay, které se daly občas koupit v Tuzexu. V manšaftu byli leadři Jarda Hořejší a Honza Pavelka a k nim přibyli Petr Krňák, Viktor Tuček a mladší z bratrů Hořejších - Jirka. Na mistráky se jezdilo tramvají nebo autobusem po celé Praze a tak jsme poznali většinu pražských kurtů i neznámých končin města. Starší hoši pak odešli hrát na prestižnější kurty do Podolí nebo do Braníka a zbytek začal občas nastupovat i za muže. Na to jsme byli samozřejmě dost pyšní a taky jsme začali být rovnocennými protihráči dalším "rekreačním" borcům.

Zde musíme zmínit některé nezapomenutelné mistry. Třeba Míša Romenský byl původně ping-pongář, který taky propadl tenisu. Míša byl starý mládenec a hospodský. Vážil dobrý metrák, rád jedl a proto byl častým hostem paní Forejtové, která mu odkládala zbytky nedělního oběda. Jeho výkřiky v zápalu hry "Já prase nečisté", "Ztopoř se!" a mnoho dalších náš tenisový slovník velmi obohatily. On byl ale také jedním z mála, kteří nám radili jak hrát.

Dalším tenisovým workoholikem byl "Béda" Macoun. Ten byl skutečně na kurtech snad každý den a to už tak od tří odpoledne. Když bylo hezky tak v sobotu nebo v neděli s sebou bral i své tři děti. Na trávě za tréningovou prkennou stěnou si rozložili piknikovou deku s nedělním obědem a trávili tak víkend. Snad i proto je dneska jeho syn Vláďa na našich kurtech nejlepší. Macounovým parťákem byl Ivan Vele, jehož vytříbené údery a tenisovou eleganci jsme moc obdivovali. Svéráznými figurami byli třeba Arnošt Svoboda, který nerad prohrával a tak vždycky chtěl hrát jen svoji specialitu "dokola gemy" nebo Česťa Kolář, který hrál stejně dobře oběma rukama a ničil nás přehazováním rakety z levé ruky do pravé. Tehdy se zkrátka přišlo na kurty a hned se našel někdo s kým se šlo hrát. Velký znalec žen Jirka Bulíček nám pak po tenisu dával k lepšímu své erotické zážitky a zkušenosti.

Kromě soutěží se v roce 1975 uspořádal po dlouhé době turnaj o přeborníka kurtů a taky se začal hrát žebříček, ve kterém bylo asi 30 borců. To už pomalu stará parta přenechávala první příčky mladším. V té době přišel na kurty třeba Vašek Homola, který jako první začal u nás hrát s Wilsonkou a tak hned dostal přezdívku "Wilson". Jeho zásluhou jsme se pustili do nového povrchu na kurtu č. 1, který byl předtím několik let tak zarostlý, že se na něm nedalo hrát. V 70. letech mezi aktivními členy klubu musíme zmínit také Jardu Šarbocha, Jardu Chalupu, Jirku Pecha, Honzu Pilouse a řadu dalších.......

Někdy koncem 70. let přivedl Míša Rovenský svého kamaráda z pinčesu Petra Nemynáře, který pak byl u nás skoro neporazitelný pro svoji jistotu úderů a promyšlenou strategii. Brzy potom se na kurtech objevili Milan Řídký s Jirkou Hrazdírou. Oba byli od mládí trénovaní tenisté. Zvlášť Jirka byl skutečně talent a výborný hráč. Záhy přišli s myšlenkou na velkorysou přestavbu kurtů, na kterou se záhadně podařilo sehnat peníze. Jirka jako architekt namaloval výkresy a Milan jako stavbyvedoucí dílo řídil. Tehdy byla postavena dřevěná patrová nástavba s obloukovou střechou, klubovna předělaná do dnešní podoby a nové šatny. Hygienické příslušenství a sklad nářadí byl postaven vagón. Kolem kurtů byly postaveny nízké zídky z režného zdiva a vzadu betonová opěrná zeď, díky které se místo původních škvárových hřišť začaly budovat kurty č. 5 a 6. Z kurtu č. 1 se stal oddělený "centrkurt".

Taky úroveň závodního mužstva šla nahoru. Na začátku 80. let se mužstvo ve složení Hrazdíra, Nemynář, Cygánek, Plecitý, Jitka Pavlíková a manželé Komrskovi probojovalo do II. Třídy. Fungovalo i B družstvo, které hrálo III. Třídu ve složení Holub, Vrabec, Hořejší, Tuček a dámy Zemanová a Kášová.

Revoluce v roce 1989 znamenala velkou změnu v životě nás všech. Najednou bylo možné začít podnikat, pracovat na něčem smysluplném, postavit si domek, jezdit do světa...Na tenis už nešlo chodit každý den a někdo se ho vzdal úplně. Taky se rozpadla TJ Montáže, protože byl obnoven Sokol a řada sportů se osamostatnila. Tenisový klub se také osamostatnil, ale zůstal mu původní název.

Počet členů se od 90. let do současnosti postupně snižuje. Řada hráčů přešla do kategorie veteránů, v závodním mužstvu začali hrát hráči, kteří nejsou členy klubu. V klubu chybí mládež. Původní klubismus už nefunguje. Převažuje spíš snaha o komerční využití po vzoru soukromých areálů, které vznikly v okolí (Kapitol nebo záběhlický Hamrsport). Přesto jsme obnovili v roce 2011 tradici klubových turnajů, které se konají od té doby již tradičně vždy začátkem září. Ale to už se dostáváme do současnosti a to je jiná kapitola.

Musíme ještě zmínit správce, bez kterých by kurty nemohly fungovat. Dlouho dělal správce a předsedu jednoty i oddílu v jedné osobě Tonda Hrášek. Po něm přišel pan Hvězda a pak nakrátko Jarda Skalník před svým odchodem za moře. Po revoluci správcovali Béda Macoun, Vláďa Macoun, Jarda Skála, Pavel Král a teď nakonec se toho chopil zase Jarda Skalník.

Během skoro 70.ti leté historie se na kurtech Pod Stárkou setkávali hráči a hráčky různých úrovní, věku, profesí. Někdo zde hrál pár let, než ho osud odvál jinam, někdo zde zapustil kořeny napořád. Na většinu z nich jsme v této kronice nestačili vzpomenout a tak prosíme, ať se nezlobí nebo ať se nám sami připomenou se svými vzpomínkami.

Co říci na závěr? Přejme našim kurtům, aby zde zůstalo něco z té doby čirého amatérismu a genia loci michelské periferie pod Tyršovým vrchem.